Hokej a civilní život nejdou dohromady
Kdepak! Byť by to byl
sebelepší kamarád, pokud ho zdobí dres soupeře, musí si dát pozor! On totiž na
ledě nikomu nic nedaruje a hraje hezky zostra. Však také v úvodu letošní sezóny,
po možná překvapivém přestupu ze Slavie do Plzně, figuruje v kategorii nejtrestanějších
hráčů na prvním místě! Kdo? No přece Radek Matějovský.
Je to náhoda? Asi ne. Vždyť na
nové štaci pobývá v jednom útoku s brusičem Radkem Dudou! S dravcem,
který umí zahustit atmosféru - s ohledem na pozornost, kterou mu ale poslední
dobou věnuje reprezentační kouč Lener, zaměřil se Duda mnohem více i na roli užitečného
„playmakera“, a tak to občas zůstává na Matějovském, aby vyřešil vyostřené situace.
Zkušeností už má dost – v listopadu mu bude pětadvacet a na brusle se poprvé
postavil ve čtyřech letech. „Původně jsem se zajímal o
fotbal, ale táta, bývalý hokejista, měl známé mezi trenéry slávistické přípravky,
a o kopané nechtěl nic slyšet.“ V Edenu prošel Matějovský všemi věkovými kategoriemi,
s juniory získal jeden mistrovský titul a s reprezentací „bramborovou“
medaili za čtvrté místo na MS ve Švýcarsku. „Během prvních
dvou sezón ve slávistickém áčku jsem nastoupil k 93 utkáním, to byla
slušný porce, byť jsem někdy odehrál jen dvě střídání,“ vzpomíná na začátky mezi
dospělými. Netrvalo dlouho, a 
dostal důvěru na křídle nejhvězdnějšího útoku - s Růžičkou a Ujčíkem!!!
„Je všeobecně známo, jak impulzivní povahu má Láďa Růžička,
a tak mne několikrát, byť asi v dobrém úmyslu, pořádně seřval. Naštěstí
jsme spolu v jedné řadě nebyli tak dlouho a dalo se to vydržet,“ směje se útočník, jehož tělesné
parametry oscilují kolem 186 centimetrů a 92 kilogramů.
Jenže „dospělácká“ Slavia opravdu
nebyla jeho nejšťastnější extraligovou štací. Jednu sezónu (1998/99) odehrál
Matějovský na Vysočině. Na rozdíl od jiných hokejistů, kteří si vojenskou
službu odkroutili za specifických podmínek – během krátkého letního přijímače v Liberce,
a pak už zase běžně hráli za mateřský oddíl, on si dobrovolně odkroutil celý
rok v kdysi slavné Dukle Jihlava. „Pořád
mi chodily povolávací rozkazy, nechtěl jsem se do nekonečna vymlouvat na zranění,
a navíc jsem věřil, že mi změna dresu a roční pobyt na Horáckém zimním stadiónu
pomůže,“ připomíná si první změnu v angažmá.
Ta další, po návratu do Prahy, už byla vynucená špatnými výkony celého mužstva.
„Nedařilo se nikomu, vedení
klubu hrozilo hráčskými výměnami a velmi často se v této souvislosti skloňovalo
moje jméno. Prý jsem nesplnil očekávání, ale s tím jsem nesouhlasil. Někdo
měl asi velké oči, když se domníval, že po roce v Jihlavě, která navíc sestoupila
do první ligy, to budu já, kdo potáhne celé mužstvo! Navíc jsme si do oka nepadli
ani s trenérem Beránkem a já pak byl rád, že jsem sezónu dohrával v Pardubicích...“
I když měl nabídku,
aby ve východočeském klubu, v němž si na rozdíl od kolegů ve Slavii zahrál
i v play off, prodloužil smlouvu, odmítl. Toužil totiž po nové výzvě a chtěl
zkusit štěstí v zámořském kempu u New York Islanders. Nakonec se ale vrátil zpátky
do Slavie. V minulé sezóně však měl pořádnou smůlu - provázela ho zranění
i pokles výkonnosti. A do té nové už nastoupil v Plzni. „Bylo to takové
podivné. Chtěl jsem vyměnit, ale říkali mi, že se mnou počítají. Jenže za dva
týdny jsem si v novinách přečetl, že jsem zklamal, a že už o mne nemají zájem,“
vzpomíná Matějovský na skutečnosti, které navodily jeho přestup do Plzně. Přivítal
ho. „V Plzni
dostávám prostor, to na Slavii bych jen zahříval střídačku. Určitě se ale do Prahy
zase jednou vrátím, jen nevím kdy. Možná až po hokejové kariéře,“
říká Matějovský a vysvětluje, proč žádnému bývalému spoluhráči, ať už ze Slavie
či z Pardubic, nic nedaruje. „Hokej a civilní život nejdou dohromady. Na ledě každý
bojuje o lepší smlouvu, o sportovní chlebíček, tak je důvod si to rozdat. Nemám
v povaze, abych někomu uhýbal. Ale po utkání už si to v klidu a přátelsky
rozebereme,“ tvrdí hokejista, jehož koníčkem je brouzdání po internetu.
„Já totiž nejsem
takzvaný zlý muž. Hraji tvrdě, to ano, ale ne záludně!“
HB/ds (18.10.02)