Teď už spí čtyři hodiny
Jen málokterý hokejista se
může pochlubit tak senzačním nástupem do seniorské kariéry jako Petr Hrbek. Přišel,
viděl, zvítězil. A ještě k tomu dal dva góly! Ano, přesně taková byla Hrbkova
premiéra v dresu pražské Sparty, kterou odnesly porážkou 4:0 hosté z Českých
Budějovic. Už je tomu hezkých pár let. Po boku jiných začínajících talentů,
Hostáka či Pázlera, se vypracoval mezi obávané střelce a jednu z opor týmu.
Neminuly ho pozvánky do národního mužstva, neodolal vábení agentů a atraktivní
smlouvy v zámoří. Odešel tam – a neuspěl. Nebyl to ani první, ani poslední zlom
jeho barvité kariéry…
Jaro roku 1993 však patřilo
mezi nejšťastnější období. Z problematického angažmá v Detroitu se
vrátil do Sparty a v play off opět potvrzoval pověst neomylného zakončovatele
sólových úniků, kterou si o rok dříve pošramotil v nejméně vhodnou chvíli,
na pražském světovém šampionátu, při samostatném nájezdu semifinálového
rozstřelu s Finskem. I díky tomu se dočkal největšího úspěchu – posledního
federálního titulu. U předchozího extraligového triumfu Sparty v roce 1990
totiž chyběl – v jihlavské Dukle si odbýval povinnou vojenskou službu.
S přibývajícím časem však
Hrbkova fazóna nebezpečného střelce vyprchala. A začal kolotoč převlékání dresů.
Doma hrál za Litvínov, za Slavii a zase za Spartu, v zahraničí pokoušel
štěstí a osud ve Skandinávii, v Německu a minulý rok bez větších úspěchů
na Slovensku. V létě podepsal zkušený útočník novou smlouvu, trochu překvapivě
– v Havířově. Než se na novém působišti stačil pořádně rozkoukat, přišlo
nepříjemné zranění, vyžadující několikatýdenní rekonvalescenci. „S natrženým vazem není žádná legrace.
Měsíc musím mít ruku v sádře, a teprve poté, až mi ji lékaři sundají, se
bude zjišťovat, co se bude dít dál,“ říká Petr
Hrbek. „Je to smůla! Hned na začátku
sezóny, krátce po náročné letní přípravě. A všechno, co člověk poctivě natrénoval,
bude pryč. Je to chabá útěcha, ale zase jsem na tom o něco lépe než třeba
Ondřej Kratěna ze Sparty. Ten bude na marodce dvakrát tak dlouho, a ještě se
nemůže se zlomenou čelistí ani pořádně najíst. Bude ztrácet fyzičku a kila.
Jenže ani já zatím nemůžu na rotoped. První dny poté, co jsem si ten vaz utrhl,
jsem měl takové bolesti, že jsem si nemohl zajít ani na toaletu, a vlastně celou
noc jsem nespal. Teď už je to lepší. Spím v kuse tak čtyři hodiny,“ říká smutně útočník, který má na kontě kromě 15 extraligových sezón
také 190 branek a 60 startů za národní tým. A k častému stěhování dodává: „Poslední dobou toho bylo opravdu hodně a
já jen doufám, že přestup do Havířova je definitivní.“ Za Pantery by mohl hrát teoreticky až tři roky, otázkou zůstává, jak
ho přijme nový kouč Josef Augusta. „Ani
já nevěřím, že je Havířov tak špatné mužstvo, jak o něm píší novináři. Ti nás
už v předstihu pasovali na poslední místo, odepisují nás, ale já to tak
černě nevidím.“
I když se vždy nejlépe cítil v
Praze, dnes je celá jeho rodina – trochu překvapivě - zabydlena v hornickém
regionu. „Kluk chodí v Havířově
do školy,“ říká na adresu staršího syna
(není vyloučeno, že podědí nějaké sportovní geny, buď po otci, nebo po jeho mladším
bratrovi Michalovi, který svého času hrál první fotbalovou ligu v Liberci či
v pražských Bohemians). Hrbkův přesun na sever Moravy je překvapivý
právě proto, že v minulosti opakovaně usměrňoval hokejová angažmá zejména
s ohledem na zdravotní obtíže svých tří potomků. Nejen v Americe, ale
třeba i s Litvínovem. „Každý
den jsem tam dojížděl z Prahy a neměl dost času věnovat se dětem,“ vzpomíná Hrbek. Jeho kariéra pomalu finišuje, a je čím dál
složitější udržet krok s mladšími: „V
mém věku musí člověk hodně pracovat na kondici, a já bych chtěl v hokeji, který
mě stále baví, ještě něčeho dosáhnout, z něčeho se radovat…“
Bude místem poslední radosti
Petra Hrbka právě „topící se“ Havířov? Co myslíte?
HB/ds (2.10.02)