První pocta od čtvrté třídy
Urostlý, důrazný a
nekompromisní. Takový je střední útočník pardubických Pojišťováků, rodák ze
Zlína, Michal Mikeska. Hokejista, o němž až do loňského prosince nebylo napsáno
mnoho článků, ani se o něm nehovořilo v televizi. I když ostrými střety
s protihráči, do kterých se pravidelně a neohroženě pouští, i nadprůměrným
počtem nasbíraných trestných minut (letos jich má už přes 70), se stačil
patřičně proslavit. Ale pozor – tvrdá hra jde ruku v ruce se schopností
stmelit útok, objevit se v pravou chvíli na pravém místě, nahrát či
zakončit. Mikeska je důležitým stavebním článkem konsolidované sestavy
Východočechů, a stále častěji ho pozorně sledují i trenéři národního týmu.
A tak se stalo, že když se na
prosincovou Baltiku, ať už ze zdravotních nebo jiných důvodů, nechtělo jiným,
původně nominovaným hokejistům, rozhodl se trenér Slavomír Lener doručit
dodatečnou pozvánku mimo jiné i Michalu Mikeskovi. „Měl jsem z toho velkou radost, byla
to pro mne čest, a vůbec se na to nedívám, že jsem nebyl nominován hned na
začátku. Že šlo až o dodatečné pozvání. To pro mne není podstatné. Důležité je,
že jsem do Ruska odcestoval, a že jsem mohl za národní mužstvo hrát,“ dává Mikeska najevo, o jakou poctu se jedná. A že hrál parádně! „S novými spoluhráči Balaštíkem a Kotrlou
jsme si totiž kápli do noty.“ Nakonec byl
190 centimetrů vysoký forvard, přezdívaný Mikeš, zařazen do All-star týmu
turnaje a jako vítěz kanadského bodování zvolen i nejlepším hráčem celého
Baltika Cupu! „Takových
poct se mi dostalo naposledy snad v době, když jsem chodil na základní
škole do čtvrté třídy,“ usmíval se Mikeska po návratu
do Prahy. A hned připojil názor na mezinárodní hokej. „Ten je samozřejmě rychlejší a určitě
tvrdší než ten náš ligový, přitom se v něm však hraje mnohem více fair
play.“ I přes extrémně vydařené
představení v reprezentačních barvách, které s ohledem na skutečnost,
že tým ČR obhájil rok staré celkové prvenství, nezůstalo bez odezvy mezi spoluhráči
z pardubické kabiny (o tom, že za něj bude muset přispět finančním obnosem
do společné kasičky mu dali hned najevo prostřednictvím mobilních telefonů),
Mikeska příliš nepočítá s tím, že se v národním mužstvu usadí. „O tom vůbec nepřemýšlím. Stejně jako o
nominaci na mistrovství světa. Bylo by to sice moc krásné, podívat se na
světový šampionát, to bych ale musel v extralize podávat stálé, a
mimořádně dobré výkony, abych se do konečné nominace probojoval na úkor jiných
adeptů,“ zkonstatoval realisticky
Mikeska.
První zápasy po reprezentační přestávce ho zastihly v mírném útlumu. „Cítil jsem zvýšený zájem o svoji osobu. Doma v Pardubicích mi fanoušci přichystali ovace, když jsme pak ale prohráli ve Vítkovicích, hned mi to dali v novinách sežrat,“ reaguje s úsměvem. Výpadek však netrval dlouho. V televizním zápase s třineckými Oceláři byl autorem vítězného gólu a v prestižním duelu se Spartou, nejenže otevíral účet zápasu pohotovou dorážkou za záda sparťanského Přikryla, ale těsně před závěrečnou sirénou přihrál na vyrovnávací branku Lubinovi. Jeho standardními spoluhráči z útoku jsou ale Kudrna s Pištekem. „Hrajeme hodně do těla, ale to je přesně to, co od nás trenéři požadují. Patřičným důrazem u mantinelu máme rozhodit soupeře a přinutit jej, aby se dříve zbavoval kotoučů,“ prozradil o svým hlavních úkolech během extraligových utkání jeden z objevů poslední doby, pardubický útočník Michal „Mikeš“ Mikeska.
HB/id
(9.1.03)