Mistrovství světa 2001
Světový šampionát v ledním hokeji, po osmi letech uspořádaný
na území našeho nejbližšího západního souseda, zlomil podle dostupných
informací plno rekordů, zároveň však zvedl vlnu kritiky. Druhá nejvyšší
návštěvnost v pětašedesátileté historii MS byla draze vykoupena rekordními
vzdálenostmi mezi trojicí pořadatelských měst i zádrhely v jindy precizním
smyslu Němců pro organizaci. Český fanoušek se ale mohl hned několikrát zaradovat.
Poprvé od Vídně 1996, kde byla nastartována série zlatých úspěchů, měl turnaj
obrazně řečeno za humny, a tím pádem možnost vychutnat na vlastní oči spanilou
jízdu české reprezentace za třetím titulem v řadě.
Ne každý si vystačí s pasivním
vysedáváním u televize, ať už doma nebo v kruhu přátel a dobrého piva.
S přibývajícími úspěchy hokejistů narůstá počet těch, co využívají dnů
pracovního klidu či mimořádné dovolené, obléknou se do replik reprezentačních
dresů, pomalují národními barvami v obličeji, a s pasem uloženým
v přihrádce palubní desky vozu vyrazí na někdy nepřipravenou, a proto i
trochu dobrodružnou cestu - na utkání mistrovství světa v ledním hokeji.
V tomto směru, na rozdíl od jiných podstatných věcí, měli pořadatelé
šťastnou ruku. Augustovy chlapce nechali odehrát dva ze tří úvodních zápasů
v přijatelné vzdálenosti od českých hranic - v Norimberku,
v čase víkendu a státních svátků. A štěstí je neopustilo ani později.
Z devíti utkání, do kterých Češi v turnaji nastoupili, jen jediné,
čtvrtfinálové proti Slovensku, vyšlo na pracovní den. V ostatních případech
mohly německé pokladny počítat s nemalým příspěvkem z peněženek
českých hokejových turistů. Sledovali jsme jejich stopy...
Norimberk
– 310 km
Přesně
tolik kilometrů čekalo na fanoušky z Prahy, odhodlané navštívit zápasy proti
Bělorusku a Švýcarsku. V případě, že se neřídili za všech okolností
limitem maximální rychlosti, mohli k norimberské hokejové Aréně dorazit
v lepším případě za tři, v horším za tři hodiny čtyřicet minut.
Při 
průměrné
spotřebě 5,5 litrů na sto kilometrů byla úvodní investice na jeden zápas „na
otočku“ přibližně 850 korun za naftu (za natural by to bylo o stokorunu více).
Parkování pár stovek metrů od haly a sousedícího Frankenstadionu fotbalistů 1.
FC Norimberk, vybudovaného v místech zvaných Zeppelinwiese, přišlo na 5
marek. Ano, právě tady chtěl před šedesáti lety postavit Adolf Hitler největší
„spartakiádní“ stadion na světě, pro 400 tisíc diváků. Základy nedokončeného
velkodíla však zaplavilo jezírko Grosser Dutzendteich, zbytek prostranství byl
proměněn v park, využívaný místním obyvatelstvem k aktivnímu
odpočinku. Čekání na úvodní vhazování však fanoušci krátili spíš ve stanovém městečku
Fandorf, ve společnosti živé hudby, piva a párků. Jedna runda zhruba za deset
marek. Vstupenek bylo k mání dost na poslední chvíli i u pokladen, nejen u
překupníků, lépe ale učinil ten, kdo si je zarezervoval nejmodernějším
způsobem, přes internet. Na utkání starých gard, účastníků zimní olympiády
v rakouském Innsbrucku z roku 1976, Západních Němců a 
veteránů Československa, stačilo pouhých
7 marek. Na „velký zápas“ se sahalo do kapes hlouběji. Podle kvality místa od
30 marek nahoru. K tomu pár nezbytných suvenýrů (puk za deset, maskot
Spacy za 30 apod.), další malé občerstvení, sečteno podtrženo. Kdo navštívil
Norimberk a zápas České reprezentace, byl sice bohatší o jedinečný zážitek, ale
chudší nejméně o 50, v průměru však o 100 marek, čili 1800 korun. A to
pouze v případě, že při rychlosti až 170 km/h, která se z německé
dálnice snadno přenese na naši směrem na Plzeň, nebyl i hodinu po půlnoci
zastaven a pokutován nekompromisními policisty...
Hannover – 550 km
Kdo neměl to štěstí, a nestal se bezstarostným pasažérem
některého z „finálových“ leteckých speciálů, však prokázal skutečné
hokejové fandovství až při únavné cestě do města, které v loňském roce
hostilo mamutí světový veletrh EXPO 2000, a jehož radní si ještě teď stěžují,
jak na něm prohospodařili. V koloně za kamiony u Drážďan, po dálnici,
připomínající mezi Lipskem a Halle tankodrom, se totiž dalo cestovat
s ručičkou, pohybující se střídavě u obou pólů tachometru, v průměru
však šest hodin. Českou kapsu navíc v nejméně vhodnou chvíli zastihlo i
zdražování u německých čerpacích stanic. Diesel byl čepován za 1,68 a natural
dokonce za dvě marky za litr. Pro nás nic moc, pro nespokojené Němce ale
s ohledem na průměrný plat pořád legrace...
O pořadatelství MS se
v Německu ucházelo 18 měst, důvěru přivítat finalisty však získal zcela
nelogicky, na zákulisní nátlak sponzorů, nehokejový Hannover, do hlediště jehož
stadionu se vměstnalo skoro o polovinu méně diváků, než do ochozů Kölnareny,
nejmodernější haly svého druhu v Evropě, ležící návdavkem v naopak
nejhokejovější kotlině Německa, Porýní. Kolín nenabízel jen monstrózní
amfiteátr, ale i blízkost centra, které 
bylo z čistě turistického hlediska
v trojici vybraných lokalit zase nejatraktivnější v Norimberku.
V Hannoveru nebylo zajímavého prakticky vůbec nic (jen rodinný lunapark
Heide Park, vzdálený 110 km směrem na Hamburk). Po „kobercových“ náletech Britů
z konce 2. světové války historické centrum vlastně neexistuje, a hokejová hala
se ztrácí až na okraji města, v džungli betonu, opuštěných výstavních
pavilonů a pustých parkovišť. Fanoušci, shánějící v předstihu poslední
lístky na semifinále a finále, přibližně za 100 marek (zvláštní vstupenky
zahrnující jídlo a pití však byly k mání i za 175 DM), tak museli vzít za
vděk pod neúprosně prahnoucím sluncem chvilkové obhlídce suvenýrů nebo dražbě
hokejových předmětů v několika málo stanech přímo před vchodem do Preussag
Arény. A pak na ně čekala nuda. Na rozdíl od stovek Finů si ale hokejoví
„turisté“ z Čech a Moravy mohli vychutnat nejen litry otupujícího piva,
ale také opojný pocit z dalšího velkého sportovního triumfu.
V případě jednodenního výletu vlastním vozem asi tak za 3800 Kč, s
dvojnásobnou sumou musel počítat ten, kdo stál o celý finálový víkend a o
středně drahé ubytování! Ale co by Čech nedal za hokejové zlato?
Polemika na závěr...
Jste mistry světa z let
1999, 2000 a 2001 mezi seniory, zlatými olympijskými medailisty z Nagana a
také úřadujícími šampióny v juniorské kategorii do dvaceti let
z posledních dvou sezón. S takovou bilancí si vaše zem zaslouží novou
arénu. Nová moderní hala bude ozdobou Prahy i celé Česká republiky. Zaslouží si
ji vaši fanoušci, sponzoři, zástupci médií, a pochopitelně i samotní hráči. To
jsou slova René Fasela, švýcarského zubního lékaře, prvního muže IIHF,
Mezinárodní federace ledního hokeje. Opakovaně je pronesl v souvislosti
s původní kandidaturou ČR na uspořádání MS v roce 2003 a se stále
nedořešenou stavbou, původně na pražském Hagiboru, pak na Maninách a dnes snad
(?) ve Vysočanech. Pokud hala nebude, o turnaj přijdeme, a to i v případě,
že bude po dohodě s Finskem přesunut ještě o rok dál, tvrdil v květnu
Fasel. Proč? Protože na pořadatelství si brousili zuby Faselovi Švýcaři. Jak
dokázalo mistrovství světa v Německu, nové haly ale nejsou všechno.
Skutečnost, že do ochozů našlo cestu přes 407 tisíc diváků (průměr 7278 na
zápas), je zavádějící. Ve skutečnosti bylo vyprodáno jen 14 z 56 zápasů,
v závěru turnaje především zásluhou obrovského přílivu fanoušků
z Finska. V historické tabulce se MS 2001 posunulo na druhé místo za
Helsinky 1997, kapacita hal ale byla využita jen na 58 procent.
Světový šampionát, který se uskutečnil v roce 1972
v pražské Sportovní hale, se tak s 285 564 diváky stále drží na
skvělém sedmém místě! Určitě i proto, že se ho zúčastnilo jen šest týmů,
v porovnání s dnešními „neatraktivními“ šestnácti, a že do ochozů proudily
davy lačných fanoušků z tehdejšího Československa. Svoji chuť po hokeji
dokázali i letos na individuálních cestách do Norimberku, Kolína n. Rýnem a
Hannoveru. Za lístek neváhali zaplatit i dva tisíce korun. Uhradili by však za
něj stejnou částku i za tři roky doma? Hala se musí zaplatit, vstupenky budou
jistě velmi drahé. Nepůjdou v tom případě Češi podle národní mentality raději
na pivo?
HB/id-arch
Návrat na začátek této stránky