Hokej podle profesionálních not

Kdo rozhodoval o účasti nejlepších profesionálů na zimních olympijských hrách před čtyřmi lety v japonském Naganu? Především peníze…

 

    První zimní olympijské hry - ještě v čistě amatérském duchu - se uskutečnily v roce 1924 v Chamonix. Hokej, jako neodmyslitelný zimní sport, prožil svoji olympijskou premiéru ovšem už o čtyři roky dříve, na letních hrách v Antverpách! Letos v Naganu bude hokejový turnaj "století" bezkonkurenčním magnetem - v rozporu s původními olympijskými myšlenkami se tu totiž utkají profesionálové s milionovými platy v dolarech...

    Novověké olympijské hry se staly trvalou součástí dějin moderní lidské společnosti -  zásluhou rozhlasu, tisku a televize jsou soutěže největších sportovních hvězd předkládány nejširším vrstvám obyvatelstva po celém světě. Zakladatel novodobých her - Pierre de Coubertin, sepsal před více jak sto lety první olympijské řády. Některé z nich platí dodnes. Další doznaly v průběhu času menších a někdy zcela radikálních změn.

    Před třiceti roky bychom se v olympijských řádech dočetli: „K účasti na olympijských hrách může být připuštěn jen ten sportovec, který vždy provozoval sport jako vedlejší činnost, aniž z toho měl jakýkoli hmotný prospěch, a má-li tuto kvalifikaci: a) základní povolání, které mu zajišťuje existenci v přítomnosti a budoucnosti; b) nedostává a nikdy nedostal odměnu za svou účast ve sportu...“

    O tom, že se olympijské hry promění v komerční záležitost, ve velmi výnosný obchod, neměl baron Coubertin ani zdání. Je to v první řadě televize, která vyžaduje, aby se na olympiádě prezentovalo nejlepší dostupné zboží. Komerčně nejatraktivnějším sportem pro Nagano byl hokej. Nejlepší hokejové zboží - nejlepší hráči světa - působí po pádu "železné opony" z 99% v kanadsko-americké National Hockey League. To je ovšem profesionální soutěž, v níž se točí miliony dolarů. Původní olympijské myšlenky už ale nejsou v módě a sportovní hvězdy, které se sportem dobře živí, mají cestu na hry otevřenu dokořán. A tak když nové a především nově uvažující vedení zámořské NHL propočítalo možné obchodní zisky, poprvé ve své více jak osmdesátileté historii dobrovolně přerušilo vlastní výnosnou soutěž - a vyslalo nejlepší hráče do Nagana.

 

Meziválečné období ve znamení Kanady

    V roce 1982 byl turnaj v ledním hokeji ze VII. letních olympijských her v Antverpách (1920), na kterém vyhrál tým Winnipeg Falcons, reprezentující Kanadu, před celky USA a ČSR, dodatečně prohlášen za I. mistrovství světa. Za první oficiální hokej na zimních olympijských hrách je proto považován až turnaj ve francouzském Chamonix (původně jen Týden zimních sportů, druhý světový šampionát, a teprve v roce 1925 při loučení barona Coubertina s předsednictvím MOV zpětně I. ZOH) - opět vyhrál oddílový celek z kolébky hokeje, Toronto Granites (skóre v pěti utkáních 110:3), před Američany a Angličany, reprezentace ČSR se podělila o 5.-6. místo s Francií, a navíc zaznamenala nejvyšší porážku v naší historii - s Kanadou 0:30!

    Ani o čtyři roky později ve Svatém Mořici se nám po zbytečných tahanicích, zda vyslat do Švýcarska zkušené nebo mladé hráče, nepodařilo proniknout mezi špičku, a po porážce od Švédska v kvalifikační skupině jsme byli z dalších bojů vyřazeni. Náš přemožitel skončil celkově druhý, když v utkání o zlato prohrál s kanadským klubem Toronto Varxity Grads 11:0. Nadvládu zámořského hokeje potvrdil i okleštěný turnaj v Lake Placid v roce 1932, na jehož úrovni, stejně jako na celé olympiádě, se negativně podepsala hluboká ekonomická krize. Československou výpravu tehdy tvořilo jen pět lyžařů, evropským zemím scházely na cestu přes oceán peníze, Polsko s Německem výkonnostně zaostávalo, a tak po vzájemných zápasech s USA 2:1 a 2:2 opět zvítězila Kanada.

    Do hokejového turnaje IV. zimní olympiády v Garmisch-Partenkirchenu se naopak přihlásilo 15 týmů, a soutěž skončila senzací: Anglie, složená až na obránce Erdhardta ze samých naturalizovaných Kanaďanů, porazila v nejdůležitějším utkání kanadský klub Halifax Wolverines 2:1. Poprvé a naposledy získali Angličané jak zlato z olympiády, tak souběžně udělený titul mistrů světa, naši bez vstřeleného gólu ve finálové skupině skončili čtvrtí. 

Nastupující nacismus v Německu se promítl do nepřízně publika vůči českému týmu, 2. světová válka odsunula pokračování zimních olympijských her až do roku 1948…

 

Nástup rudé mašiny

    Turnaj ve Svatém Mořici ovšem začal skandálem, protože USA vyslaly do soutěže dva týmy, z konkurenčních a znesvářených sportovních svazů. Roztržka se přenesla i mezi hokejovou federací LIHG a MOV - Američané chtěli odvolat všechny sportovce domů, turnaj v ledním hokeji byl z olympijského programu vyškrtnut, ale nakonec se našel kompromis - na úkor hokejistů USA. Český tým s brankářem Modrým, Trojákem, Trousílkem, Zábrodským, Roziňákem, Konopáskem a dalšími, byl jen krůček od zlaté medaile - v soutěži ani jednou neprohrál, a o titul přišel pouze vzhledem k horšímu skóre po bezbrankové remíze s výběrem hráčů kanadských vojenských jednotek v Evropě, RCAF Flyers.

    Poslední olympijské zlato putovalo do Kanady o čtyři roky později z norského Osla  - rovněž naposled dokázal zvítězit oddílový celek, Edmonton Mercurys. Reprezentace ČSR měla získat při rovnosti bodů bronzové medaile, ale direktoriát LIHG, který nám už předtím uškodil nasazováním neobjektivních rozhodčích, nařídil pod nátlakem dodatečné utkání se Švédskem. Po skončení ZOH jsme v něm prohráli 3:5.

    Cortina d´Ampezzo je dodnes symbolem neúspěchu. Olympijský výběr netrénoval, sehrál řadu zbytečných přípravných utkání, stěhoval se z hotelu do hotelu, až mezi hráči vypukla ponorková nemoc. Čtyři vysoké porážky odsunuly reprezentaci ČSR na páté místo, poprvé vyhrál tým SSSR, který po letech pečlivých příprav vstoupil na mezinárodní scénu o dva roky dříve na MS ve Švédsku šokujícím vítězstvím nad Kanadou 7:2. Dvacetiletou nadvládu „rudé mašiny“ přerušila už jen následující zimní olympiáda v americkém Squaw Valley, kde překvapivě kraloval domácí tým USA. Českoslovenští hokejisté, při vůbec prvním vystoupení za mořem, skončili čtvrtí, když nad pozdějším vítězem turnaje vedli ve finálové skupině po dvou třetinách 4:3, aby nakonec prohráli 4:9!

    Další čtyři zimní olympiády - v Innsbrucku (1964), v Grenoblu (1968), v Sapporu (1972) a opět v Innsbrucku (1976) skončily úspěchem hokejistů Sovětského svazu. Reprezentace ČSSR obsadila vždy střídavě bronzové a stříbrné pozice, ale jak ve Francii, tak podruhé v Rakousku sahala na zlato.

    V prvním případě jsme potřebovali porazit v závěrečném utkání Švédsko (zápas skončil 2:2), podruhé SSSR. V Innsbrucku před šestadvaceti lety však řádila epidemie - virus chřipky Tokio 75, která postihla i naši hokejovou reprezentaci. K utkání s Polskem jsme měli k dispozici jen 14 hráčů, vyhráli jsme 7:1, ale antidopingová zkouška u Františka Pospíšila byla pozitivní. Exekutiva MOV rozhodla nekompromisně - kontumace v náš neprospěch. Nic nepomohly protesty, že proti dráždivému kašli a chřipce vzal Pospíšil tablety kodeinu, které v seznamu zakázaných látek podle hokejové federace LIHG nefigurují. Boj s vedením MOV jsme prohráli - stejně jako s rozhodčím a týmem SSSR v posledním utkání 3:4, ačkoli ještě 5 minut před koncem a před problematickým vyloučením jsme vedli 3:2.

    Zimních olympiád v letech 1972 a 1976 se nezúčastnila Kanada, protože ji vedení LIHG nepovolilo start původně odsouhlasených profesionálních posil pro domácí mistrovství světa v roce 1970. Způsobil to svým výrokem tehdejší předseda MOV Avery Brundage, že každý evropský hokejista, který nastoupí proti profesionálům, ztratí statut amatéra i šanci zúčastnit se olympijských her v Sapporu! Kanaďané odřekli pořadatelství, odmítli další styk s Evropou a na sedm let se uzavřeli do dobrovolné izolace...

 

Naši jako na houpačce

    V 80. letech a konkrétně na zimních olympijských hrách v Lake Placid začalo období výrazných skoků ve střídavých umístěních našich hokejistů, ať už na MS či ZOH, a také vystřízlivění ze zlaté éry uplynulých let. Do USA odcestoval podle výčtu jmen silný tým, kterému však chyběla herní pohoda a vzájemná soudržnost. V kanadském bodování patřila Novému, Petrovi Šťastnému a Martincovi první tři místa, ale celkově jsme obsadili místo páté. Obdivuhodný výkon domácích hráčů v prestižním utkání se SSSR a těsné vítězství 4:3 pasovalo USA podruhé v historii za vítěze olympiády, přesně dvacet let po triumfu ve Squaw Valley. O čtyři roky později si v hokejovém turnaji mohli zahrát i ti, co v minulosti působili v profesionální lize WHA (nikoli NHL), Američané se však nezmohli na nic víc, než na brutalitu, a proto se titul vrátil do SSSR zásluhou tehdy neporazitelných svěřenců trenéra Tichonova. Omlazený tým Československa, připravující se na „zlaté“ MS v Praze, obsadil druhé místo, počtvrté v historii ZOH.

    Další hry v Calgary (1988) potvrdily, že se našim hokejovým olympionikům za oceánem nedaří. Ačkoli jsme udolali USA (poprvé na zámořských hrách), z mužstev finálové skupiny jsme vyzráli už jen na Finsko - a obsadili šesté místo, když nás předběhli dokonce i Němci! V posledním utkání turnaje podlehl již pozlacený celek SSSR nadšeně bojujícím Finům 1:2, a daroval jim historické stříbrné medaile. Domácí Kanada skončila čtvrtá. K lepšímu umístění nepomohla ani hrstka odložených profesionálů z NHL (Moog, Peplinski, Gregg, Watters, Tambellini), protože o uvolnění opravdových hvězd nechtěla tato soutěž slyšet ani slovo. Zatím...

    Před deseti lety v Albertville nás nikdo neřadil mezi favority, až do čtvrtfinálového střetnutí se Švédskem, kde jsme příliš sebejisté Seveřany porazili pod hlavičkou ČSFR 3:1. Po semifinálové porážce s Kanadou a vítězství nad USA nám patřil bronz. Také olympijští vítězové, ačkoli byli dobře známí, měli nový název - Společenství nezávislých států.

    Na předposlední olympiádě v norském Lillehammeru jsme v prvním vzájemném utkání v historii převálcovali Slovensko i s hokejovou legendou Peterem Šťastným, ve čtvrtfinále však nešťastně prohráli v prodloužení s Kanadou 3:4, kterou reprezentoval také rodák z Liberce Petr Nedvěd. V dramatickém finálovém utkání se Švédskem to byl právě on, kdo neproměnil rozhodující trestné střílení, Peter Forsberg ano, a tak Švédsko získalo zlato a Finové bronz, po dvou turnajových vítězstvích nad Ruskem. A pak přišlo Nagano…

 

Olympiádu si Bettman propočítal

    Představa, že by i na přelomu 20. a 21. století jezdili na olympijské hry jen a jen amatéři, ať už skuteční, nebo socialisticky „fingovaní“, a že by se opakoval konflikt mezi Evropou a Kanadou jako v roce 1970, je absurdní. Sport je tak výnosným obchodem, a v řadě případů více než solidní obživou, že si to nemůže dovolit. Coubertinovské ideály z počátku minulého století jsou proto pouhou minulostí. Nebyly to ale pouze změny v olympijských řádech, ale 1. únor roku 1993, kdy se profesionálům otevřel výhled do Nagana, a následně do Salt Lake City. Zasloužil se o to malý a nenápadný čtyřicátník - Gary Bettman.

    Nový šéf kanadsko-americké NHL, celkově šestý v pořadí, usedl do direktorského křesla s tím nejlepším možným doporučením. Jako viceprezident jiné velké zámořské soutěže, National Basketball Asociation, se rozhodující měrou zasloužil o nebývalou explozi popularity NBA na přelomu 80. a 90. let. Hokej, jemuž až do svého jmenování prakticky nerozuměl, zaznamenal pod Bettmanovým vedením neuvěřitelný skok. „Na prahu 21. století jsou to z 95% obchodní aspekty, které ovlivňují budoucí tvář sportu,“ prohlásil v počátcích svého šéfování Gary Bettman. „Aby hokej přežil, musí se podřídit novým pravidlům. Musí si zvykat na nové termíny, které se v souvislosti s ním budou občas skloňovat častěji než puk, brusle nebo hokejka. Budou to slova jako reklama, public relations, licenční podmínky, upomínkové předměty a vysílací práva. A především, pokud se hokej nedostane z okrajových stanic do programu prestižních televizních gigantů, bude to jeho konec!“

    Gary Bettman se ukázal nejen jako schopný, cílevědomý, ale i nekompromisní obchodník. Kanadský tradicionalismus byl pro něj a pro jeho spolupracovníky prázdné heslo. Z mapy NHL postupně zmizely kanadské kluby působící ve Winnipegu, Quebeku, nejistá byla budoucnost týmů v Edmontonu a Calgary. Soutěž se rozšířila početně i směrem do finančně silnějších a obchodně atraktivnějších USA. Zmnohonásobil se výčet jmen Evropanů ve všech zámořských hokejových soutěžích. A protože se Bettman nikdy netajil tím, že svá obchodní aktiva rozšíří i za hranice severoamerického kontinentu, nemohl ke svým plánům využít nic menšího než - olympijské hry!

 

Dobrý obchod není všechno

    Některé naše hokejové legendy, jako kapitán zlaté reprezentace z poloviny 70. let František Pospíšil, se před čtyřmi lety domníval, že na hokejisty, především ty ryze zámořské, zvyklé na perfektní servis a dokonalé sportovní zázemí, čeká v Japonsku malý šok. „Vzpomínám na hry v Sapporu. Před začátkem turnaje jsme sehráli několik přátelských zápasů, a jeden v hale, kde jsme v šatnách museli sedět na zemi, protože tam nebyla ani jedna lavice. Když jsem v Japonsku později působil jako trenér, ověřil jsem si mnohé zvláštnosti této exotické země. Po roce 1984 nesměl v žádném ligovém klubu hrát ani trénovat cizinec, proto jsem měl oficiálně statut pouhého pozorovatele.“

V roce 1998 už ale všechno bylo jinak. Zahraniční posily v klubech opět zářily, a nejatraktivnějším zbožím byl hokejista ze zámoří, s krevní vazbou přímo na Japonsko - nebo na jinou asijskou krajinu.

    Nejen toto zjištění nasměrovalo počátkem října 1997 kluby Anaheim Mighty Ducks a Vancouver Canucks do Tokia. Ve skutečnosti šlo o komerční strategii NHL rozšířit vliv soutěže mimo území Kanady a USA, zvýšit finanční zisky (nutné k zprostředkovanému pokrytí inflačních platů velkých hvězd v desítkách milionech dolarů), o předolympijskou propagaci a průzkum trhu. A byl to rovněž další revoluční milník - oba soupeři odehráli regulérní ligové zápasy, nikoli pouhou exhibici! Z obchodního i společenského hlediska skončila pětidenní akce na výbornou. V hale Yoyogi Stadium pro 10 500 diváků nezůstalo jedno místo volné, ačkoli cena vstupenek se pohybovala kolem 25 000 jenů, což v přepočtu činilo 230 amerických dolarů (a tehdy asi 7500 korun!). Obchůdky s hokejovými suvenýry a replikami dresů obou zámořských mužstev bez obtíží rozprodaly vystavené zboží, zdaleka nejatraktivnější hvězda, Paul Kariya, napůl Kanaďan a napůl Japonec, ale zůstala na opačném konci Pacifiku v důsledku osobní stávky za novou smlouvu (která po měsících vyjednávání zněla na dva roky a 14 milionů dolarů!).

Diváci projevili základní znalost pravidel, bouřlivě ocenili góly, tvrdé srážky u mantinelu i neodmyslitelné pěstní potyčky. Všichni účastníci historického zájezdu ovšem nadšení nesdíleli. „Kvalita utkání byla otřesná,“ zkonstatoval Kirk MacLean, v té době brankář Vancouveru. „O tom, co je to moderní hokejové zázemí, nemají v Japonsku ani zdání!“

    Nevoli zámořských hvězd způsobila hala Yoyogi Stadium. Ta nebyla projektována pro hokej, ale pro ryze letní sport - plavání! Už v roce 1964 v ní soutěžili plavci a skokané do vody o olympijské medaile, a dnes se tu konají především velkolepé aqua-exhibice. Zcela výjimečně, po složité úpravě, dojde na veřejné bruslení. „Ledová plocha byla instalována přímo nad bazénem, uschovaným pod speciální deskou,“ objasnil problémy Dan Craig, delegát NHL. „Ale výkony hráčů a úroveň obou utkání snížila především 70% vlhkost vzduchu v důsledku neexistující klimatizace.“ V průběhu druhého zápasu praskla trubka s chladící směsí, která se rozlila po ploše jako velká krvavá skvrna. Včetně dalších nutných úprav trval zápas bezmála čtyři hodiny!

    V zákulisí se však hovořilo o blízké budoucnosti, s horizontem deseti let, kdy by měla po vzoru kanadsko-americké NHL vzniknout Asijská hokejová superliga s týmy z Japonska, Jižní Koreje a Číny. Jihokorejští sponzoři a městští úředníci už podepsali dohodu na výstavbu 17 hokejových stadionů pro každou provincii v zemi, a olympijské hry v Naganu měly asijský hokejový boom podtrhnout a zpečetit. O to víc překvapilo, jak pořadatelé hokejový turnaj s hvězdami NHL podcenili. Větší hala Big Hat měla sice pohyblivé tribuny, ale kapacitu 10 000 diváků. Druhý stadión s posuvnou střechou, Aqua Wing, pojal ještě o čtyři tisíce diváků méně. Informace, že se ihned po olympiádě promění v krytý systém plaveckých bazénů (!), nijak nehovořil o profesionálním hokejovém zázemí. Spíš naopak.

 

Zámoří - strach z dopinku

    To, že si Japonsko pocty, kterou bylo pořádání nejkvalitnějšího turnaje v dějinách olympijských her až tak nevážilo, souvisel jistě se skutečností, že tato země přes všechny smělé plány v hokejovém světě neznamená vůbec nic. Lední hokej exportovali na japonské ostrovy už počátkem 20. století Angličané, ale ani vyhlášení sovětští trenéři Karpov, Staršinov, Ljapkin, nebo první z plejády českých trenérů Prošek, nedokázali svými zkušenostmi zapůsobit oklikou i na reprezentační mužstvo, jehož největším úspěchem zůstává i nadále 8. místo na MS v roce 1957. V rámci moskevského šampionátu tehdy podlehlo Československu rekordním výsledkem v historii vzájemných utkání - 25:1! O patnáct let později, na zimních olympijských hrách v Sapporu, jsme vyhráli 8:2.

Jediným Japoncem, který se zatím zapsal - a to ještě kuriózně do hokejové historie, je brankář Teiji Homma, když na olympiádě v roce 1936 v Garmisch-Partenkirchenu použil jako první ochrannou drátěnou masku.

    O medaile si to v „Turnaji století“ měly rozdat Kanady, USA, Rusko, Švédsko, Finsko, Česká republika a snad i Slovensko. Pohled na výplatní listinu zámořských klubů hovořil o tom, že v Naganu se představilo osm z deseti nejlépe placených hráčů NHL. Chyběli pouze Chris Gratton z Philadelphie (2. místo, 10 miliónů dolarů) a veterán Mark Messier (Vancouver, 4. místo, 6 miliónů dolarů), jehož opomenutí vyvolalo rozhořčení na straně kanadských fanoušků - podle nich byl totiž Messier (37) i přes svůj věk mužem na svém místě, bojovníkem s „hokejovým srdcem“, a vůdčí osobnost, která mohla usměrnit naděje javorového listu na zlaté medaile.

    Mnohem horší než absence Messiera bylo pro Kanadu a vlastně celé „zámoří“ ještě v předstihu zjištění, že podle pravidel Mezinárodní hokejové federace IIHF budou v průběhu turnaje prováděny namátkové antidopinkové kontroly. V NHL se takové testy nedělají, a proto mohl některý z hráčů skončit v síti přísných řádů, stejně jako František Pospíšil v Innsbrucku. V Pospíšilově případě nešlo o úmysl, jen o nešťastnou shodu okolností - pozitivní nálezy zámořských hráčů na světových šampionátech už ale bývaly o něčem jiném. Zakázané látky v organismu, nejčastěji efedrin, měli Bill Lindsay (1994), Corey Millen (1989) a Scott Young (1987) z USA, a Randy Carlyle (1990) z Kanady. Vedení NHL proto apelovalo na hráče, aby se zakázaných prostředků pro zvýšení výkonnosti v Naganu vyvarovali, a dokonce jim udělalo vlastní tajný test. „Mezi bezmála devíti stovkami hráčů se určitě najde někdo, kdo si před utkáním vezme na povzbuzení trochu víc, než šálek kávy, ale náš zásadní problém to nebude,“ uvedl Brian Burke, viceprezident NHL. „Některé látky, považované mezinárodními řády za dopink, jsou totiž obsaženy v běžně užívaných lécích a dalších produktech.“

    Kromě anabolik se v NHL údajně nejčastěji užívá sudafed, prostředek určený proti nachlazení, stimulující centrální nervový systém, a obsahující pseudoefedrin. Podle slov několika zámořských koučů jsou hráči po aplikaci sudafedu k utkání velmi dobře nažhaveni. Všechny zatím známé pozitivní nálezy dopinku patřily hokejistům ze zámoří, Finska a Německa. Otázkou zůstává, kolik afér se podařilo smést ze stolu v dřívějších neprůhledných dobách, především u hráčů "sborné" SSSR...

 

Češi jim vytřeli zrak

    Zámořští byznysmeni, kteří posvětili revolučnímu přerušení soutěže a uvolnili své hvězdy pro Nagano, doufali, že na konci turnaje oslaví zisk zlaté medaile Kanaďané nebo Američané. Zaběhnutý harmonogram NHL nenarušili jen proto, aby jejich lukrativní zboží - pohádkově placení hráči - v Japonsku propadlo. Kanadu proto vedl do boje za turnajovým vítězstvím nejlépe placený hráč NHL v roce 1998, sedmnáctimilionový Joe Sakic z Colorada. S kariérou se loučící velikán Wayne Gretzky, zřejmě jediný známý zastánce myšlenky na účest profesionálů při ZOH v uplynulých letech, a pětimilionové hvězdy z dvou rozdílných generací - Steve Yzerman a Paul Kariya. V brance chytal Patrick Roy, údajně nejnamyšlenější hráč NHL, a v obraně tmelil zadní řady javorového listu tehdy sedmatřicetiletý Ray Bourque, který účast v reprezentaci v minulosti opakovaně odřekl.

    Pro zámořské hokejisty bylo Nagano neobvyklé i co do měřítka hodnot. Nebyli zvyklí na takový prestižní turnaj v rozehrané, násilně přerušené sezóně. Dva měsíce po olympiádě je čekal konec NHL, začátek play off, a nikdo z hráčů se netají tím, že jen úspěch ve Stanleyově poháru je pro ně důležitý. Nic jiného. Všichni se ptali, zda budou ochotni riskovat zranění na nezvyklých kluzištích mezinárodních rozměrů, chvíli před rozuzlením soutěže, která je jejich existenčním zabezpečením. Nakonec měl ale pravdu Brian Burke. Zásadním problémem Kanaďanů a Američanů nebyl dopink, nechybělo jim ani nasazení. Oba týmy však ztroskotaly na týmu, z něhož měly předtím v duchu snad i legraci. Na reprezentaci České republiky. Ta vytřela „zrak“ celému hokejovému světu a mohla se po famózních výkonech radovat z prvního historického vítězství na zimním olympijském turnaji. Navíc, na tom nejprestižnějším.

    O to víc se dá očekávat, že za pár dnů to budou chtít soupeři Čechům v Salt Lake City 2002 oplatit. A Kanaďané s domácími Američany dvojnásobně!

 

Zpátky na začátek stránky