„Nejdůležitější je,
abych chytal a dobře…“
Jeho kariéra
je velmi zajímavá, ale zdaleka není z nejšťastnějších. Skoro pokaždé mu totiž zůstával
v ruce „černý brankářský Petr“. V Pardubicích, kde se i narodil, začínal
po boku fenomenálního Dominika Haška. A ten mu až do chvíle, než zamířil do
NHL, příliš minut k tomu, aby se zapotil v akci, nevěnoval. I později
se jeho jméno na soupise „vyvolených“ neobjevovalo pravidelně . Dnes, kdy je ve
věku, o němž se tvrdí, že je pro brankáře tím nejideálnějším, zase jistí (jistil)
záda perspektivnímu Adamu Svobodovi. V loňské sezóně řešilo vedení klubu
jeho „neužitečnost“ hostováním v prvoligovém Berouně, letos ho po šesti
kolech pustilo až do konce ledna do plzeňské Keramiky…
Libor Barta, který
v červenci oslavil 34. narozeniny, si ale nenaříká. Musí sice dojíždět
v čase volna přes hezký kus republiky, aby se viděl s rodinou –
s manželkou a dětmi, třináctiletou dcerou Andreou a desetiletým Liborem.
Zároveň si je dobře vědom toho, že na západě Čech má ideální šanci prokázat své
kvality a zkušenosti, a chytat pravidelně. Něco takového by v Hradci
Králové, nouzovém to působišti Pardubic v časech rekonstrukce vlastního
zimního stadionu, určitě nehrozilo. A jaké byly jeho úvodní pocity na nové
štaci? „První tři zápasy po
přechodu na hostování, to byl opravdu velký nápor. Pořád se jednalo o něco
mimořádného. O první zápas v plzeňském dresu ve Vsetíně. Druhý souboj –
ten byl zase prvním před plzeňským publikem proti Kladnu. A třetí?
V Hradci Králové proti mému bývalému klubu, proti Pardubicím. Za necelý
týden jsem shodil na váze tak čtyři kila, byla to hodně velká zátěž zejména na
psychiku,“ svěřil se o pocitech
nervozity jeden z našich nejzkušenějších brankářů, vstupující do letošní
sezóny s bilancí 338 startů v extralize.
Své vůbec první dva duely,
ještě v někdejší československé soutěži, odchytal gólman přezdívaný
„Bartič“ za Teslu Pardubice, už v sezóně 1985/86! A již tehdy se
v týmu sešel s o sedm let starším Otakarem Janeckým, či s vrstevníkem
Ladislavem Lubinou. Na další tři prestižní pobyty v kleci si počkal
s ohledem na povolávací rozkaz do druholigového celku VTJ Litoměřice dost dlouho. Jak to
v případě branců chodí (nebo chodilo) – dva roky. Do sezóny 1988/89,
v níž Tesla vybojovala svůj třetí a poslední titul. Ten je také zatím jeho
největším, byť pasivním úspěchem, neboť do reprezentačního dresu se nikdy
neoblékl. V následujících letech počet startů utěšeně narůstal, ale pořád
se musel o brankářský chlebíček s někým bít, s někým dělit. Například
s Oldřichem Svobodou po Haškově nástupu na vojnu do Jihlavy. Když ale
získal důvěru trenérů Radovan Biegl, raději zcela obměnil oddílové barvy. Když
se v ročníku 1995/96 do Pardubic vrátil, oklikou přes Hradec Králové a Brno,
jeho novým sokem se stal - Dušan Salfický. Ten si vytrucoval přestup do Plzně,
a právě tam teď zamířil i Libor Barta.
Mimochodem, součástí dohody o
Bartově hostování do ledna příštího roku je dodatek o definitivním návratu
Salfického na východ Čech! Určitě velký paradox.
Barta vstoupil do kabiny
mužstva, nacházejícího se v totální krizi. S přáním svým i trenérů,
aby zacelil mezeru po Salfickém, a zastoupil nepříliš úspěšnou dvojici původně
zamýšlených náhradníků – Slováka Šimonoviče a mladíka Kůse. „Oba kluci mě přijali skvěle.
Z toho, jak se Plzni nedaří, bych je nevinil. To nebyla chyba gólmanů, ale
celého týmu,“ tvrdí brankářská posila
Západočechů, která ale podrobnější rozbor situace (i toho, jak by se měla
vyřešit) odmítá. „Nepřísluší
mi, abych stav v klubu a především nutnost změn nějakým způsobem komentoval.
Od toho jsou tady jiní, já se s novým prostředím teprve seznamuji. A to
jediné, o co se chci starat je, abych chytal dobře a mužstvu pomohl co nejdříve
se odpoutat z posledního místa v tabulce.“
V 10. kole, na plzeňském zimním stadionu
v duelu se Slavií, už k nápravě pošramocené pověsti Keramiků mnoho
nescházelo. I zásluhou neprůstřelného Libora Barty. Špatně fungující časomíra
však umožnila hostům rozehrát desetisekundovou, a úspěšnou kombinaci šesti
mužů v poli. Infarktový duel skončil smírně 1:1 a Plzeň zůstala na chvostu
tabulky. „Mužstvo je totálně
psychicky nalomené. Jsou tady skvělí kluci, skvělá parta, opravdu velice dobří
hokejisté. A všechno je to jen o psychice,“
opakuje fanoušek aktivní cyklistiky Libor Barta, jehož motto do budoucna zní
jednoduše: „Chci chytat dobře a co
nejdéle!“
HB/ds
(4.10.01)