„Dívám
se na svět jinak než předtím…“
Ubíhající čas se umí postarat o to, že lidé zapomínají. Platí to
i o sportovních fanoušcích. Jen málokdo si totiž právě dnes uvědomí, že Oldřich
Svoboda, jedna z vůdčích osobností znojemských Orlů, tady už vůbec nemusel
být. Způsobila to krátká mozková příhoda, která v březnu roku 2000
předčasně ukončila jeho poslední zahraniční angažmá, v německém Essenu, a
která ho přinutila přehodnotit žebříček osobních hodnot a priorit. Urostlý
gólman je vděčný za to, že se mohl vrátit k oblíbenému sportu. Ke svému
živobytí. Ale zároveň si až moc dobře uvědomuje, že hokej není všechno. Mnohem
důležitější jsou život a zdraví…
„Je to pochopitelné, ale na svět se dívám
jinak než předtím. Každý, kdo prožil něco podobného ví, o čem mluvím. Hokej mě
stále baví, chci z něj mít radost, toužím po vítězstvích, ale nic víc,“ říká Oldřich Svoboda, rodák z Hradce Králové, který 28.
ledna oslaví pětatřicáté narozeniny. „Každý
se s věkem vyrovnává po svém. Mně osobně se ještě končit nechce. Až jednou
poznám, že mi to nejde, odejdu sám. Nejsem ten typ, který čeká, až ho vyženou,“ dodává na svůj relativně pokročilý věk (jak už ale bylo mnohokrát
prokázáno, ten v případě hokejových brankářů nehraje velkou roli) - i na otázku,
jak dlouho ještě bude trápit útočníky soupeře. Především ty z pražské
Slavie, kteří mu v loňském play off, v nezapomenutelném sedmi
zápasovém čtvrtfinále mezi Znojmem a svěřenci trenéra Růžičky, dlouho nemohli
přijít na chuť i na jméno.
„Bohužel
jsme dobře rozehranou partii nedotáhli do konce. Vždyť po dvou úvodních
vítězstvích jsme tři zápasy nedali ani gól! Play off je o tom, že rozhoduje
každá chyba, každé zaváhání, vyloučení,“ rekapituluje
průběh série i zákonitosti play off brankář, na jehož zádech září hodně
neobvyklé číslo. Žádná jednička, nebo pětatřicítka, jak bývalo mezi gólmany
zvykem, ale číslice 6 a 7. „Vzal
jsem si je s ohledem na rok narození. A také proto, že jedničku už měl ve
Znojmu zamluvenou Láďa Kudrna.“ Mimochodem – ve
vzpomínaném čtvrtfinále 2000 proti Slavii chytal Svoboda se zraněním a opět
prokázal mimořádně silnou vůli…
Kariéra Oldřicha Svobody zřejmě zdaleka nekončí (pokud se neobjeví
nové nežádoucí zdravotní problémy, a to by mu určitě nikdo z hokejových fanoušků
nepřál). Co bude dál – například, jak se prosadí Znojmo v play off letos,
a jak se v něm bude Orlům dařit?
Řešení tajenky je ukryto ve hvězdách.
Svobodova minulost je však už dostatečně bohatá, nedá se pominout a
najdeme v ní lví podíl na zisku mistrovského titulu v dresu jihlavské
Dukly v roce 1991. Nebo více jak pět stovek extraligových utkání. Ty
Svoboda postupně odchytal právě v Dukle, dále v Pardubicích,
Vítkovicích, Českých Budějovicích a konečně ve Znojmě. Během prvního
zahraničního angažmá procestoval Finsko (Turku, Lahti, Kokkolu) a onu
„nešťastnou“ necelou sezónu strávil v německém Essenu.
Na jaře roku 1991, krátce po
oslavách tuzemského titulu, byl zvolen nejlepším brankářem naší nejvyšší hokejové
soutěže, a tato pocta mu otevřela cestu do národního týmu. Na jeho soupisce se
objevil už při světovém šampionátu ve stejném roce i po letní přestávce, na
prestižním Kanadském poháru, a také na zatím posledním mistrovství světa u nás
doma, v Praze a Bratislavě (1992). Pokaždé mu ale připadla jen role
náhradníka a až do dnešního dne odchytal v reprezentačním dresu pouhých 11
utkání. „Asi je to tak. Sezóna
1990/91 byla vrcholem kariéry. V Jihlavě se sešla výborná parta, měl
jsem kolem sebe samé skvělé hokejisty… A že jsem toho v národním mužstvu
mnoho nenahrál a snad promarnil šanci získat cennější medaili než bronzovou?
Takovými názory se nezabývám. Dříve se brankáři na turnajích netočili
v kleci tak často, a tím, že jsem zamířil do zahraničí, jsem trenérům
sešel z očí…“
A co se dnes Oldřichu
Svobodovi vybaví v souvislosti s onou zdravotní „šlamastikou“
z března roku 2000? „Bylo
to hrozné. Do té chvíle jsem si nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo stát
chlapovi, jemuž je třiatřicet let. Němečtí lékaři tvrdili, že to se mnou nevidí
dobře, psychicky jsem se ocitl na dně. Naštěstí mne potom na odborných
vyšetřeních v Hradci Králové ujistili, že to nebude tak hrozné. Určitá
pochybnost v člověku zůstane, ale kromě toho, že na sebe dávám větší
pozor, běží všechno jako postaru…“
HB/id (22.1.02)