„Ještě si zahrát utkání
č. 800 a se synem…“
Čas letí a letí. Je to tak - nedá se zastavit, byť se o to
někteří z nás snaží ze všech sil. A svým způsobem se jim to i daří. Lépe řečeno,
tváří se, že je jim třeba o deset let méně, než vyplývá z pohledu do
rodného listu. Podle tohoto scénáře se chová i druhý nejstarší extraligový
hokejista a podle odehraných utkání i druhý nejzkušenější hráč vůbec,
českobudějovický obránce Rudolf Suchánek. V neděli 27. ledna tohoto roku
mu bylo kulatých 40.
„Mám toho za sebou opravdu hodně. Vždyť
jsem začínal jako nováček v mužstvu, jemuž dominovaly osobnosti typu
Pouzara, Dvořáka, Jouna nebo Pláničky. Pak jsem měl za spoluhráče Lálu s
Caldrem, a teď nastupuji na led po boku Štrby či Sailera a dalších mladíků.
Vlastně vedle třetí hráčské generace,“ vzpomíná
Rudolf Suchánek, který se narodil přímo v Českých Budějovicích a který
v dresu místního oddílu debutoval v nejvyšší hokejové soutěži už
v sezóně 1979-80. S bilancí jednoho jediného startu pak během letní
přestávky nabral směr východ a odmašíroval na vojnu do Dukly Jihlava. Jenže
tam, stejně jako v bývalém Motoru, byla soupiska přeplněna špičkovými
hokejisty, a proto se musel spokojit s méně atraktivním pobytem
v jihlavském „béčku“ a v oddíle ještě mnohem nižší (nejen armádní)
výkonnostní příslušnosti, VTJ Mělník. „Liga
tehdy opravdu byla plná slavných hvězd a nováček jako já prakticky neměl
možnost se prosadit,“ vzpomíná na své začátky
urostlý zadák. Do ligového kolotoče tak natrvalo naskočil od ročníku 1982-83.
Jižním Čechám zůstal věrný sedm let, mezitím si zahrál i v reprezentaci a
nakonec zamířil na své jediné zahraniční angažmá, do italských klubů Val
Gardena a Glöden. „Na
zápasy v reprezentačních barvách určitě nikdy nezapomenu,“ pokračuje Suchánek, i když jeho vzpomínky mají poněkud hořkou
příchuť. „Během pěti let u národního
týmu jsem sehrál 43 utkání, zúčastnil se jednoho Kanadského poháru a především,
zimních olympijských her v Calgary v roce 1988. To byl můj vrcholný
podnik i sportovní zážitek…“
Bohužel, vina za neúspěch na
těchto hrách pod olympijských ohněm a vlajkou s pěti kruhy padla podle
tehdejších rozborů médií, odborníků a vlastně snad celé veřejnosti především na
kvartet - Hořavu, Benáka a dva Jihočechy, Lálu a Suchánka! „To mne mrzelo, protože to předznamenalo
konec kariéry v reprezentačním dresu a já si myslím, že zase až tak špatné
výkony jsem neodváděl. Ani předtím, ani potom.“ Medaile mu zůstala zapovězena, ale přesto se může tento obrovitý
obránce pochlubit jedním světovým unikátem na mezinárodním fóru – byl to právě
on, Rudolf Suchánek, kdo vstřelil úplně poslední gól do sítě legendárního
sovětského brankáře Vladislava Treťjaka! A sice v památném utkání na
Švédském poháru v roce 1984, kdy ČSSR porazila „sbornou“ SSSR vysoko 7:2!
V polovině roku 1990 se Suchánek s dobře známou krajinou
jihočeských rybníků na nějaký ten pátek rozloučil. Vyrazil na již zmíněné
angažmá do země špaget a makarónů, a i když netrvalo příliš dlouho, čas,
strávený na Apeninském poloostrově stačil k tomu, aby v něm, v nových
politicko-ekonomických podmínkách, vzplálo pokušení vydat se na podnikatelskou
dráhu. V pohostinství. Pořídil si pizzerii a na hokej prakticky zapomněl.
Přibral nějaké to „deko“ navíc a s hmotností kolem 120 kil ani moc
nepřipomínal vrcholového sportovce. Až na naléhání kamarádů se rozhodl přijmout
nabídku na výpomoc u tehdy prvoligového Jindřichova Hradce. Svůj návrat však
bral dost s nadhledem, dokonce se vsadil (prý o sud piva), že zkusí hrát bez
nárameníků (joj, to ho to ale bolelo!),
jenže nadšenému kolektivu pomohl postoupit mezi extraligovou elitu! Návštěva
mužstva, sídlícího u rybníku Vajgar, ve vybrané tuzemské společnosti, trvala
pouhou jednu sezónu (1993-94), ale i potom Rudolf Suchánek u hokeje zůstal.
Začal psát druhou hokejovou kariéru. Vrátil se do Českých Budějovic (s tím, že
na žádost trenérů shodil bezmála 20 přebytečných kilogramů tělesné váhy) a
zatím podruhé neodešel. S ohledem na tvrzení, že by za žádný jiný
extraligový klub nenastoupil, lze očekávat, že tady jednou i definitivně
skončí. „O konci kariéry ale zatím
nepřemýšlím. Ještě mám před sebou několik cílů. Odehrát 800 extraligových
utkání a skončit později, než o rok starší Otakar Janecký. A třeba si zahrát i
se synem. A především, stále se cítím dobře.“
Ještě před třemi lety to bylo Suchánkovo přání číslo jedna. Zahrát
si v extraligovém kádru s Rudolfem juniorem. Podaří se to? „Minulou sezónu hrál v Milevsku, teď by
měl pokoušet osud v Písku,“ rekapituluje
otec Suchánek. Víc než myšlenky na téma, zda se jednou se svým potomkem opravdu
potká na ledě, ho totiž trápila letošní nevydařená sezóna celého, výrazně
oslabeného mužstva. „Tušili
jsme, že to nebude jednoduché. Ale aby toho nebylo málo, srazila nás do kolen
rekonstrukce zimního stadiónu. Nepodařilo se ji včas dokončit a to vám povím,
hrát na staveništi, prakticky před prázdnými ochozy? To byla katastrofa! Moc a
moc nám to uškodilo. Prakticky po celý rok jsme nepoznali, co je výhoda
opravdového domácího prostředí, a navíc nám často scházel i nezbytný kousek
štěstí,“ postěžoval si
českobudějovický kapitán. Právě finišující sezóna (pro Jihočechy hodně
předčasně finišující…) byla jeho sedmnáctá. Budeme-li počítat i tu s tím
jedním, premiérovým startem mezi tuzemskou smetánkou, pak dokonce osmnáctá! A
smlouvu má ještě i na příští rok. Rudolfe, gratulujeme za výdrž i za stále
solidní výkony v obraně Českých Budějovic. Jen tak dál…
HB/id
(2.3.02)
Anketní otázka HB
k R.Suchánkovi:
Myslíte si, že kariéru zakončí po této sezóně? Později než Vlček
s Janeckým? A že si zahraje alespoň jeden zápas se synem Rudou?