Aneb tito lidé pro vás připravují reportáže a přenosy z české hokejové extraligy
v pořadech České televize…
Představuje se – Pavel KŘÍŽEK (kameraman)
Jeho jméno i odvedená práce
by Vám mohly být povědomé. A to nejen z hokejového či fotbalového zpravodajství
posledních sezón. Pro řadu sportovních fanoušků se zapsal do dějin jako statečný
kameraman, který pravidelně usedal na speciálně upravené sedadlo spolujezdce
tzv. televizního motocyklu a snímal nejdůležitější okamžiky v jednotlivých
etapách cyklistického Závodu míru. Dnes už Vám podobné záběry z Tour de France či italského Gira připadají
jako samozřejmá věc. Ale právě českého kameramana Pavla Křížka můžeme označit
za asi největšího průkopníka nového stylu snímání cyklistických závodů. Věřte
tomu, že to neměl jednoduché…
„Když jsme s televizním motocyklem začínali, působili jsme určitě zvláštním dojmem. V té době ještě nebyla k dispozici malá lehká kamera, jejíž veškeré ´vnitřnosti´ by byly umístěny nikoliv podle běžných zvyklostí uvnitř, ale ve speciální skříňce na boku motocyklu. Především útlocitným rozhodčím jsme se museli jevit jako nepřátelské monstrum, na které si dlouho nemohli zvyknout. Pořád nás odháněli pryč od špice pelotonu a nakonec z toho byla i velká ostuda. Při etapě, která vedla z východního Německa do Sokolova, nás jistý hlavní rozhodčí, který nás nikdy neměl v lásce, zaháněl těsně před cílem na odstavné parkoviště tak vehementně, až zmátl i rumunského cyklistu, který byl v samostatném úniku a omylem se vydal za naší motorkou i za vozem rozvášněných rozhodčích. Díky tomu přišel o vítězství, protože ho ostatní závodníci předjeli! Ostudu rozhodčímu ještě navýšil skvělým komentářem do televize Jarda Suchánek,“ vzpomíná Pavel Křížek na jednu z mnoha pikantních historek někdejší „cyklistické“ specializace, která trvala dlouhých osmnáct let! Až do roku 1998, kdy se musel rozhodnout, zda odcestovat na další Závod míru, nebo jako člen reportážního štábu na mistrovství světa v ledním hokeji do Švýcarska. „Rozhodl jsem se tehdy pro hokej. Cyklistiku jsem přenechal mladším,“ říká Křížek, který začínal jako asistent kamery a fotograf na Barrandově a u Institutu tělesné výchovy. Při jednom z pracovních výjezdů na lyžařské závody do Špindlerova Mlýna si ho vytipovali lidé z Československé televize a nabídli mu pracovní „přestup“. Jako externista začal v ČST v roce 1964, o čtyři roky později se stal plnohodnotným zaměstnancem. „Život je plný náhod. Určitou shodou okolností jsem se dostal do televize, a stejně tak si v ní o něco později udělal jméno,“ vybavuje si ve vzpomínkách dnes už těžko uvěřitelnou cestu do Francie po boku bývalého boxera Venclovského, jemuž asistoval u odvážného pokusu překonat kanál La Manche. „Neměl jsem nikoho k ruce, všechno jsem si musel zařídit sám. Přípravu filmu a kamery, zvuk i nezbytné osvětlení.“ Venclovský nebyl žádný profesionální plavec. Na náročný výkon vlastně nebyl řádně připraven, a první pokus – určitě i proto, že až po příjezdu do Francie uviděl poprvé v životě moře - nedokončil. Z dramatické plavby však vznikl mimořádně podařený filmový dokument, který se výrazně prosadil na festivale dokumentárních filmů se sportovní tematikou, a udělal jméno jak Venclovskému (o rok později už kanál po mnohem preciznější přípravě překonal), tak především českému kameramanovi Pavlu Křížkovi. O něm se mluvilo před lety i v jiných souvislostech – a sice, když při dojezdu etapy Závodu míru do polské Poznaně na jaře 1986 nezvládl řidič onen upravený motocykl a společně s Křížkem a kamerou upadli pod kola spurtujícího pelotonu!
V posledních letech se s „pohyblivými obrázky“ Pavla
Křížka můžete setkávat ve zpravodajských šotech z hokejové extraligy, nebo
při výjezdech štábu České televize na utkání českých klubů v pohárových
utkáních, především v Lize mistrů. Jeho pracovním náčiním už ale dávno nejsou
stařičké filmové kamery, v nichž se muselo šetřit s nedlouhým filmovým
pásem, ale nejmodernější technologie, kterou prý každý ocení právě při snímání
„kameramansky“ nejnáročnějšího sportu, ledního hokeje. „V tomto směru nedám dopustit na digitální
kamery. Na rozdíl od těch klasických na film, nebo pozdějších analogových, se
záznamem na magnetický pásek, mají skvělý hledáček a měkčí obraz. Mnohem lépe tak
s jeho pomocí můžete sledovat malinký puk,“ říká Křížek, který
si v 70. letech užíval všestranné práce v tehdejší redakci sportu ČST.
S kamerou se vypravil třeba i na motorismus, a patřil rovněž mezi čtveřici
kameramanů, vyčleněných na přímé přenosy z ligových utkání hokejové ligy.
Později si vyzkoušel pořizování záběrů z hokejových klání i
z nebezpečných míst těsně u ledu, ale dnes jsou mu bližší místa vysoko nad
kluzištěm. Bez ohledu na typ kamery, pro kvalitní hokejové šoty je podle Křížka
nejdůležitější stanoviště - jak daleko je od ledu, pod jakým úhlem se snímá
dění na ledové ploše. „Špatné je to například ve Sportovní hale na utkáních
Sparty. Tam je naše kabina daleko od ledu, navíc má malé okénko, která ztěžuje
rozhled do stran. Člověk nemá šanci uplatnit takové to periferní vidění. Naopak
- výborný rozhled je v Litvínově, na Slavii, a býval, než klub sestoupil
do první ligy, na Kladně…“
Nebude to trvat
dlouho, a Pavel Křížek prý definitivně přenechá místo sportovního kameramana
mladší generaci. Víte ale, co si myslí o ženách s kamerou v ruce či
na rameni? „Proč
ne? Nic proti nim nemám. Tuhle jsem při MS ve Švédsku viděl jednu takovou
pracovat kousek nad ledovou plochou. Přesto mám jednu výhradu. Myslím si, že
natáčet můžou cokoliv, i ve sportu, ale speciálně do hokeje, do tlačenic před
kabinami po utkání, mezi všechny ty mužské ´vlčáky´, právě tam se příliš
nehodí…“
HB/ds (14.11.01)